Rodiče (a děti) o tom vědí svoje. „Ta pravá“ jim ušetří ranní martyrium pláče a brždění. Děti se sem těší (občas by šly i o víkendu) a odpoledne, když je přijdete vyzvednout, mají ještě spoustu práce a vůbec se jim nechce domů. Ale co učitelé? Vybrali si dobře? Jsou všichni na svém místě?

Výzkum realizovaný Katedrou psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř, kterého se před dvěma lety zúčastnilo 867 učitelek a učitelů mateřských škol, naznačil, že 61 % předškolních pedagogů je u nás vážně ohrožených rizikem rozvinutí syndromu vyhoření neboli citového a mentálního vyčerpání způsobeného dlouhodobým stresem z práce. Téměř pětina pedagogů už střední až závažné projevy vyhoření vykazuje, což znamená, že se u nich syndrom již rozvinul a byla by vhodná individuální odborná pomoc.

DOKUD MŮŽEŠ VSTÁT

Dana Firchová dnes učí osmým rokem v nejstarší lesní školce v Čechách, v Šárynce. Cesta k vysněnému povolání ale nevedla přímo. Na svoji první pracovní zkušenost, která skončila po třech letech vyhořením, vzpomíná: „Po dokončení fakulty jsem nastoupila do státní školky. Byla s waldorfským zaměřením, což mi bylo blízké. Pracovala jsem ve dvojici s kolegyní, která v té době učila už třicet let a zároveň zastávala funkci zástupkyně ředitelky, takže větší část práce s dětmi visela na mně. Byla jsem mladá, nadšená a dlouho jsem vypadala, že to zvládám. Dokud člověku není něco, co mu znemožňuje ráno vstát a jít do práce, dlouho mu to nepřijde. K problémům jsem se stavěla tak, že je to moje vina, když se věci nedaří. Každý den jsem šla do školky s tím, že dneska to udělám jinak. Pořád jsem hledala, co bude fungovat, systémem pokus omyl. Dva kroky dozadu a jeden vpřed. Chyběla mi zkušenost, takže jsem byla do té situace vtažená a nemohla jsem to celé pozorovat s odstupem z venku. Po třech letech plných práce jsem nakonec upadla do apatie, přestala jsem prožívat pocity a emoce. Dostavily se úzkosti, bolesti břicha. Pořád jsem pracovala, ale na to důležité – zeptat se jednotlivých dětí, jak se mají a být více mentálně s nimi – jsem neměla kapacitu. Radost se vytratila a já jsem jen přežívala. Naštěstí jsem tehdy ale chodila ze své vlastní iniciativy k psychologovi Zdeňkovi Šimanovskému, se kterým jsem to všechno probírala, což mi umožnilo poodstoupit a některé věci si uvědomit.“ Podobné štěstí mělo v době, kdy se prováděl výše zmíněný výzkum, jen 23 % pedagogů, kteří odpověděli, že využívají supervizi. Naopak 77 % dotázaných nemělo služby odborníků k dispozici, 22 % o nich vůbec nevědělo. „Z toho, co jsem postřehla během praxí a co vím i od rodičů, je patrné, že v mateřských školkách dnes často působí „unavení“ lidé, kteří nejsou flexibilní a k dětem přistupují na základě desítek let starého metru. Mluví s nimi bez respektu takovým tím stylem plným okřídlených hlášek: Jestli se nebudeš snažit, dopadneš jako ten popelář. Nebreč, kluci přece nepláčou… Je mi úzko, když vidím v oknech školek šablonkovitou výzdobu s nulovým kreativním potenciálem nebo slyším od rodičů historky z venkovské státní školky, kde si děti nesměly hrát na trávě, aby se neumazaly,“ shrnuje Dana.

TŘÍDY PLNÉ DĚTÍ (A OČEKÁVÁNÍ)

Čím méně jsou jednotlivé školky profilované, tím je navíc situace pedagogů komplikovanější: „V „nevyhraněných“ státních školkách se ve třídě sejdou děti z dvaceti pěti různých rodin. Představy rodičů jsou názorově velmi roztříštěné, někdy dokonce protichůdné. Jedni upřednostňují to, aby děti chodily domů čisté, jiní jsou ambiciózní a chtěli by, aby školka dětem nabízela řadu kroužků, další by byli nejraději, aby se školkou nemuseli vůbec spolupracovat… Učitelky musí vyhovovat a zavděčovat se velmi různým požadavkům, a to nejen od dětí a rodičů, ale i od nadřízených, inspekce, hygieny…“ vysvětluje nelehkou situaci Dana. Velký stresor ve státních školkách představuje také velké množství dětí ve třídě. Každou skupinu sice mají na starosti dvě učitelky, ty se ale z úsporných důvodů „překrývají“ často jen na dvě až tři hodiny denně, takže je běžné, že je po většinu dne „na jednoho“ přes dvacet dětí.

NAŠLA JSEM SE V LESE

Dana Firchová nakonec situaci vyřešila tím, že si našla „svoji“ školku a stejné řešení by doporučila i kolegyním a kolegům, které práce ve školce přestala těšit. „Past je, když si někdo myslí, že nemůže dělat nic jiného (nebo někde jinde). Jsme rozdílní a měli bychom hledat, co nám sedne, co je pro nás to pravé. Smekám před učitelkami, které i velkou třídu ve státní školce zvládají samy a jsou v pohodě, ale vím, že pro mě to není. Před nástupem by měl člověk přemýšlet o tom, zda profil školky odpovídá jeho potřebám.“ Vybírat si Dana mohla i díky tomu, že u nás už dvanáct let fungují lesní školky, které z původně osamělé individuální akce lokálních komunit rodičů a pedagogů přerostly v respektovaný koncept zastřešený od roku 2011 vlastní asociací (ALMŠ). Právě díky ní se je před pěti lety podařilo legislativně ukotvit v českém vzdělávacím systému, takže mohou vstupovat do rejstříku ministerstva školství. Stávají se tak legitimními poskytovateli předškolního vzdělávání, pracují pod dohledem České školní inspekce a Krajské hygienické stanice a stát jim poskytuje dotace. Při letošním sčítání se ukázalo, že lesních školek a lesních klubů je u nás už ke dvěma stovkám. Počet dětí, které se dnes vzdělávají v lese, jde do tisíců. A po celé zemi v nich působí stovky dospělých, kteří právě v koncepci vzdělávání venku objevili ideál školky, do níž by sami jako děti bývali chtěli chodit.

ČERSTVÝ VZDUCH A RYCHLÁ PSYCHOHYGIENA

Důvodů, proč obliba lesních školek (i mezi pedagogy) roste, je několik: Rozhodně nejde jen o to, že jsou děti 80 % času venku. To je samozřejmě hlavní a nejviditelnější benefit. Odlišností v celkovém fungování je ale mnohem víc a při bližším pohledu je zjevné, že koncept reaguje na většinu nejvážnějších problémů, se kterými se potýkají klasické školky. Dana to komentuje: „Kolem lesní školky se přirozeně sdružuje skupina rodičů s jasnými preferencemi a hodnotami a celá situace je (i pro pedagogy) mnohem přehlednější. V každé skupině je maximálně 16 dětí na dva průvodce, kteří pracují celý den společně. V naší lesní školce hodně pracujeme s prvky waldorfské pedagogiky. Vzdělávací program se velmi inspiruje ,,Kolem roku“ a jeho událostmi a slavnostmi (od začátku školního roku je to Svatováclavská slavnost, Michaelská, Martinská, Adventní slavnost a další). Tyto události ve školce zaštiťují přibližně měsíc dlouhá vzdělávací témata a podtémata. Když si představím svatováclavské období, to otevíráme na začátku září. Pozorujeme, jak se nám letos urodilo na zahradě obilí, s dětmi ho sklízíme, s tatínky vyrobíme cepy, abychom ho mohli vymlátit. Děti zrníčka melou na mlýnku. Učíme se poznávat základní druhy obilí například skrze pohádku Kuřátko a obilí. Pečeme chléb. Také si s dětmi vyprávíme Legendu o svatém Václavu. Tím se plynule dostáváme k seznámení s českou historií a jejími důležitými postavami. A o to nám jde. Aby se děti dostávaly k informacím a prožitkům co nejpřirozeněji. Z waldorfu také pochází stále se opakující rytmus měsíce, týdne, dne a rituály, které jej provázejí. Hodně nám usnadňují práci. A také šetří hlasivky. Na všechno máme písničku nebo průpověď. Když potřebuju děti svolat do ranního kruhu, nemusím křičet, stačí, když začnu zpívat „Bim, bam, bom, svolává nás zvon“ a ony už vědí. Po pár letech tady je mi jasné, že už by mi v klasické školce vadily i uzavřené čtyři stěny. V lesní je totiž i psychohygiena nějak snazší a rychlejší. Když mám všeho dost, jdu pro dřevo na topení a za deset minut se vrátím do jurty vyvětraná a vyklidněná.“ ,,Na druhou stranu,“ vysvětluje Dana, „lesní školka klade mnohem vyšší nároky na kondici pedagoga. Musí být zvyklý zvládat každodenní rozmary počasí během celého roku. I to k této práci patří. A já bych neměnila.“

NALODĚNÍ JINAK A LÉPE

Zkušenost, kterou Dana udělala během poněkud drsného on-boardingu ve své první školce, se jí dnes hodí. Když se před třemi lety Šárynka rozšířila o další třídu, poklidnou hladinu zahrady to rozhoupalo. Nové děti, noví kolegové a na zdejší poměry příliš rychlé střídání lidí. Tým pedagogů, který se postupně stabilizuje, musel řešit, jak nově přijímané lidi zpočátku podpořit, aby je první náraz setkání s realitou lesní školky neodradil a ve zdraví a pohodě ho ustáli… ,,V Šárynce a konec konců i na jiných pracovištích, kde jsem působila, se často opakoval stejný problém. Chyběl propracovanější systém zaučování nových kolegů. Vždycky se očekávalo, že si každý vlastní cestičku, jak se naučí plavat, najde víceméně sám. Ano, ono se tím prokousat vždycky nějak dalo, ale otázkou je, za jakou cenu? Někdy je efektivnější učinit zkratku, protože počáteční tápání na novém pracovišti, kde máte tolik záludností, vás zbytečně stojí velkou míru energie.“ Na základě zpětné vazby i díky vlastním zkušenostem Dana došla k tomu, že je potřeba vytvořit jakýsi lexikon, který by nováčkovi zpočátku usnadnil orientaci. Rozkouskovala dění ve školce na jednotlivé kategorie a sekce. Mezi vedoucí kategorie patří Já a tým, Já a můj třídní kolega, Já a děti, Já a rodiče, Pedagogická práce, Prostor školky ad. Příkladem kategorie Já a rodiče je třeba otázka komunikace s nimi, jak se mi daří, jak se mi zdá komunikace s nimi efektivní, jak zvládám asertivní vystupování, kolik času mimo přímou práci mi komunikace s rodiči zabere aj. Vedle toho najdete v lexikonu také úplně praktické sekce jako Jurta, v níž je třeba podsekce kamna. A tady je přesně popsané, co a jak dělat. Je to vlastně taková metodika, kuchařka, ve které se nováčci například dozví, kde se smí a nesmí uvnitř chodit v botách, jak a čím se roztápějí kamna, jak nad kamna bezpečně zavěsit věci, které chceme usušit… Dana sepsala základ, kostru, o které se teď s ostatními baví, společně ji doplňují a rozšiřují. ,,A co je velmi důležité, pravidelně se s nováčky scházet, probírat s nimi celou škálu zaučování bod po bodu a vést záznam, jak si vedou, co již kdo má zvládnuté, a čemu ještě naopak věnovat pozornost nadále. Tím zajistíme, aby se všechny nástrahy podchytily včas a nevyrostl z nich zbytečně nějaký svízel. K některým ožehavějším tématům slouží potom následná supervize,“ říká Dana.

KOMUNITNÍ KLIMA

Lesní školka Šárynka je situovaná do starého sadu v Šáreckém údolí. V současné době ji tvoří dvě třídy, z nichž každá obývá jednu jurtu. Jejím zřizovatelem je spolek Ekodomov, který se zabývá popularizací kompostování, což je tu vidět na každém kroku, protože je po zahradě rozesetých více než dvacet kompostérů, s nimiž se učí „pracovat“ i děti. Jednu část velké zahrady „obývá“ školka, ve druhé je dílna a sídlí tady také kancelář spolku a kuchyň, kde se myje školkové nádobí. „Tohle spojení má pro nás řadu výhod,“ myslí si Dana. „Tak například můžeme využívat kompostéry a bioodpad sem v kyblíčcích nosí i rodiče z domova. Děti vidí, že kompostem, který si sami vyrobíme, hnojíme záhonky a zelenina nám tu roste rychleji a lépe. Za další velký benefit považujeme záhonky – čtverečkové zahrádky, které rodiče obdělávají společně s dětmi. Děti si své výpěstky rády dávají navzájem ochutnat, takže probíhá výměna na principu Pojď na můj hrášek, dej si moje jahody! Neuvěřitelné je, co se tady dá zažít, jen když s dětmi vezeme na dvoukoláku umýt nádobí z jurty do kuchyně. Cestou potkáme truhláře Milana, který v dílně řeže na cirkulárce prkna, z nichž se chystá vyrábět kompostér. Děti vidí manuální práci a většinou se dají s Milanem do řeči. O kousek dál potkáme Tomáše (zakladatele a předsedu spolku), jak jede na bagříku, aby srovnal terén. Za brankou pozorujeme slepičky a ovce, které tady Hodkovi chovají. V kanceláři prohodíme pár slov s kolegyněmi řešícími u počítače objednávky Ekonákupu… Myslím, že děti vnímají celou tu zahradu, která nás obklopuje, jako bezpečné prostředí, které funguje na stejných principech, a jehož se cítí být součástí…“ Kromě léčivých sil zahrady a blízkého lesa, přispívá určitě i tohle komunitní klima k tomu, že se právě v téhle školce cítí dobře nejen děti a rodiče, ale hlavně jejich průvodci. Zvláště ti, kteří si to tu našli.