Zveřejněno 11. 11. 2019

Když pracujete v lesní školce a výjimečně si zujete gumáky a vykročíte mimo svoji bublinu, trvá to pokaždé nanejvýš pár minut, než se vás někdo (napůl vyděšeně, napůl nevěřícně) zeptá: „A to jste jako fakt pořád venku?“ Ano, fakt „furt venku“. Jedna vtipná lesní školka si to dokonce dala do názvu! Jsme venku: Od nevidím do nevidím, od rána do večera a od jara do zimy. A některé důvody jsou možná prozaičtější, než si myslíte. Samozřejmě – Vzduch, boží duch, to věděla už teta Kateřina. Máme tu ale další, ryze praktické pohnutky.

Pokud jste se ještě nikdy nepokoušeli na omezené ploše školkového koberce ukáznit a vycvičit pytel blech, nepochopíte. Když jsem před pár lety začínala učit ve státní školce, během ranního kruhu mi pravidelně z dvacítky dětí zhruba pět povstalců uteklo. Jednou jsem se s touto prohrou (kterou jsem pociťovala dost úkorně) svěřila v kroužku pedagogů. Kolegyně se vážně podivily: „Jenom pět?“ To byla chvíle, kdy mi došlo, že chyba není ve mně, ale ve snaze přimět celý pytel (bez ohledu na jednotlivé blešky) k poslušnosti. Teprve v lesní školce, kde se ranní přivítání odehrává na zahradě, jsem si oddechla. Děti, které ještě nedospěly pro ranní rituál, pokračovaly během něj v rýpání se klacíčkem v zemi. Nikoho tím nerušily a až dozrály, přiběhly za námi přirozeně do kroužku.

Pokud jste ještě nikdy neoblékali do zimního oblečení dvacetihlavý dav sotva odrostlých batolat, nepochopíte, že hodiny (ne, nepřeháním) strávené v šatně kompletováním správného oblečení se správnými dětmi patří k těm nejméně užitečným a nejvíce frustrujícím bodům programu. Samozřejmě, že to můžete pojmout kreativně a pokusit se o experiment. Naučit šestnáct dětí zároveň něco, co je nedokázali naučit rodiče každého zvlášť. Představte si, že do školky pošlete děcko, které si ani nepozná své věci, a vrátí se vám génius, který se obleče sám (a možná si i zaváže boty). To by byl husarský kousek (a rozhodně pedagogický úspěch), ale zázraky se nedějí, a tak se v „lesní“ snažíme přechody mezi čistou a špinavou zónou maximálně redukovat (no, a přitom jsme skoro pořád venku).

Pokud jste někdy s dětmi chtěli vážně něco udělat nebo zažít, jistě mi dáte za pravdu, že se to málokdy vešlo přesně mezi svačinu a oběd. Pamatuju si, že jsem ve státní školce měla vždycky pocit, že veškerým časem tu vládnou paní kuchařky, uklízečky a hospodářky.  Tato jejich hlídací funkce nebyla nikdy přímo vyslovená (jako by čas hlídaly tajně), ale vysoko zdvižená obočí a významné pokašlávání dávalo tušit, že jsme zase přišli pozdě. Zbytečné vysvětlovat, že jsme hned po svačině vyrazili k lesu, a když jsme se ve dvojstupu konečně dopravili někam, kde by se to dalo nazvat divočinou (planě rostoucí květiny, volně žijící zvířata), byl čas to otočit a ve dvojstupu „jet“ zase zpátky.  To v „lesní“ máme les za humny a svačinu v batohu na zádech a jaro, léto, podzim, zimu pořád na dosah…

A když se tak nadšeně rozpovídám, provrtávají mě ti z jiné bubliny nevěřícím zrakem, a pak vypálí: A fakt tam nemáte žádné hračky (ani pomůcky)? A na to musím říct, že to je pomluva a hloupost. Protože hračky máme všude okolo a každý den jiné: Tak třeba tyhle javorové listy. Od chvíle, kdy visely na stromě, a pak začaly padat, jsme se na nich naučili zelenou, červenou, oranžovou, žlutou a hnědou barvu. Sbírali jsme je a skládali podle velikosti. Navlékali jsme je na nit a dělali girlandy. Když úplně opadaly, hromadili jsme je na hromady, do kterých jsme skákali, pak jsme si stavěli doupata, do nichž jsme se schovávali. A nakonec jsme jednou ráno přišli do školky a listy byly studené. Zmrzlé a postříbřené třpytivou jinovatkou. A tak jsme poznali, že začíná zima…