Zveřejněno 20. 9. 2019

Vzpomínka na oslavu 10. výročí založení Dětského klubu Šárynka – první lesní školky v Čechách

Nejstarší lesní školka v Čechách si začátkem září připomněla, že je na světě právě deset let: Jak jinak než v kruhu blízkých na podbabské zahradě, rituálem, který v Šárynce tradičně doprovází každou narozeninovou oslavu? Z toho, co původně vypadalo jenom jako azyl s dětmi v lese, se za deset let vyvinula respektovaná a legislativně ukotvená alternativa klasických kamenných školek. Hluboko v údolí u potoka v historickém sadu jsou stromy tak staré, že zapomínají zdejší minulost a nepamatují si ani, jak se rodí jablka. Stojí tu jako trouchnivějící sochy, dnes ještě o deset let starší a zkušenější. Je zvláštní sledovat, jak někdejší děti běhají a překvapeně říkají: „Ta zahrada bývala mnohem, mnohem větší, a ani je nenapadne, že mnohem, mnohem větší jsou jen ony samy. Hledají stará známá místa. Některé věci opravdu zůstaly tam, kde je nechaly, než se zelenou brankou ověšenou cinkajícími rolničkami vydaly do širého světa. Právě ten ořešák, jehož koruny nedohlédneš, a potok, jehož konce nevidíš, tu jsou pořád. Jako danost a jistota. Ale všechno ostatní se od těch dob hodně, hodně pohnulo. Školky, jako je tahle, totiž v posledních deseti letech rostly jako houby po dešti. Už dávno nejsou jenom nějakými svépomocnými útulky pro děti, jejichž rodiče hledají alternativu k přeplněným kamenným školkám, v nichž jsou dvě třetiny pedagogů ohrožené vyhořením. Sen o tom, že by se to dalo dělat jinak – svobodně a venku – se za těch deset let zhmotnil víc než stokrát. Vznikla Asociace lesních mateřských školek, která od té doby pomáhá na svět novým a novým přírůstkům. Vzdělává pedagogy a rozvíjí koncept lesních školektak úspěšně, že se stal nejrozšířenější respektovanou alternativou školek klasických. Tak respektovanou, že získala ukotvení v legislativě a lesní školky mohou od roku 2017 vstupovat do rejstříku MŠMT. Syn zakladatelů Cyril Hodek byl určen symbolickým oslavencem, který si nasadil plstěnou korunu a starobylý pláštík. Volba padla na něj snad proto, že je skoro navlas stejně starý jako Šárynka. Za „sudičky“ mu šli Cyrilovi rodiče a současní i bývalí pedagogové. Každý z nich tu otisknul svou stopu jako zvíře jdoucí bahnitým terénem. A stopy zaschly v blátě, ale už příští déšť je rozpustil. A tak pořád dokola, až do příštího fotografování, které zachytí zase jiné tváře. Je to jen okamžik v tomto údolí, krátký jako dětství samo a stejně významný… Všechno nejlepší!